Ne vždy umíme porozumět a pochopit druhého. Narážím na to den co den. 

 

Chystám se do Lotyšska. Naši to nechápou. Prý je to Rusko. Babička mi řekla, že je tam válka. Strýc, že Lotyšsko bude ve stejné fázi jako Ukrajina dnes. Všichni jsou strašně chytří, ale nikdo z nich tam nebyl. Soudí a neví. Jen slyší nějaké fráze z internetu, místo toho, aby zemi pořádně poznali skrz místní. 

 

Natáčím, hledám respondenty. Jsem milá, lidi odmítají. Když ale jedu s technikou, všichni hledí a hledí. Ale čas na malý rozhovor už nemají, bojí se otevřít se cizímu. 

 

Lidi jsou zahledění. Zahledění do problémů, které nemají řešit, které nejsou jejich. Jen ničí jejich pravé jádro...

 

Kamarád za mnou přichází na každé akci a říká mi, že jsem nějaká divná. Už ale neví, co se nachází v mém nitru, co prožívám, jaké mám povinnosti, starosti, co mě těší a co mě bičuje. Jak se právě cítím, kolik spánku je za mnou, kolik času jsem věnovala střihání, práci, škole. Srovná sebe se mnou asi.

 

Připadám si jako nějaká miss. Obrazně řečeno. Všichni řeší jen povrch, ale nikdo nejde do hloubky. Do hloubky pravého já. 

 

Nebuďme povrchní, vytáhněme své zoomy a zamiřme na správná místa.